S kufrem! Cestování s kufrem do velkých dálek, do hlubokých lesů či mezi Eskymáky? Často máme představu neohroženého objevitele spojenou se specializovanou výbavou. Buď na míru cestovateli nebo na míru cílové země. Ukázkou vybaveného cestovatele je například Ernest Henry Shackleton, který vyrazil dobýt jižní pól se stádem sibiřských poníků. Ale poníci nemají psí odolnost a v tvrdých podmínkách brzy uhynuli. Je to příklad špatného rozhodnutí, které nezachránily ani neomezené finance.
Jan Welzl byl jiný člověk, blíže nám – turistům a zvědavcům bez velkého podpůrného týmu.
Na výpravy vyjel s obyčejným kufrem, možná se dvěma. Ale jaké to byly výpravy! Svobodu milující duše tuláka plesala.
Jan Eskymo Welzl žil na cestách 40 let, od roku 1884 do roku 1924. Především v Rusku, přesněji na Sibiři a později v severní Americe.
Sibiřské putování provedlo našeho dobrodruha celou touto rozsáhlou zemí. Postupně měnil dopravní prostředky, místa a své profese. Byl dělníkem na stavbě transsibiřské magistrály, vyzkoušel život lovce kožešin, obchodníka a také zlatokopa. Trasa vedla podél řeky Leny, prošel přes sibiřská zlatá naleziště, Jakutsko, mnohokrát bloudil, ale stále ho cestování bavilo. Rozhodně nespěchal, až seznámení s lidmi a krajinou vyústilo v dlouhodobé usídlení. Domovem se Janu Welzlovi staly Novosibirské ostrovy. Při pohledu na mapu, dálka největší a konec světa musí být blíž.
Sibiřská pouť zrodila průpovídku „Prondu-prondu, neprondu-neprondu“. Životní postoj vyšlapaný do krajiny.
Novosibirské ostrovy mají arktické klima, průměrná lednová teplota klesá na −30 °C, průměrná červencová teplota se vyškrábe do plusu na 4 °C. Ale Janu Welzlovi se zde líbilo. Souznění s přírodou a pocit svobody zaháněly mráz lépe než roztopená kamna. Ostrov Velký Ljahovský se stal základnou pro obchodní cesty s kožešinami do okolí, po Sibiři, či až na Aljašku.
Americká část osudu začíná nebezpečně, při potopení lodi Seven Sisters. Není zcela jasné, za jakým účelem a kam se plavil, ale určitě neplánoval být trosečníkem na Aljašce. Během potopení lodi přišel Jan Welzl o majetek i doklady. Osobu bez totožnosti americké úřady rovnou vyhostily, což byl impuls pro cestu domů, do Československa. Život ve městě ho ale netěšil. Ve svých šedesáti letech znovu vyjel na cestu. Poslední etapu svého života prožil v kanadském Dawson City.
Co je třeba výslovně zmínit, je vřelý vztah k domorodým Inuitům. Jan Welzl nebyl filozof, ale správně česky rozlišoval dobro a zlo. Partnerství budované na vztahu rovný s rovným mu vyneslo přízeň domorodců, titul náčelníka a jméno „Pojídač medvědů“. Neoblíben u úřadů a oblíben u veřejnosti umírá český dobrodruh v roce 1948. Do knihy pohřbů místní kněz uvede i povolání – průzkumník a vynálezce.
Památka Jana Eskyma Welzla je „po našemu“. Socha v Zábřehu obsahuje jak nezbytný kufr, tak i široký úsměv. Místní vzpomínkové akce se souhrně nazývají Welzování a jejich součástí je i běh s kufrem. Cimrmanologové vědí, že Jan Welzl byl inspirací pro postavu největšího Čecha, samotného Járu Cimrmana.
