Karel Havlíček se narodil roku 1821 ve vesnici Borová, ale většinu dětství a mládí prožil v Německém Brodě. Obce těchto jmen už na dnešní mapě nenajdeme, přijaly totiž za své jméno tohoto slavného básníka a novináře: Havlíčkova Borová a Havlíčkův Brod.
"Co sám nerad, nečiň jinému!" žáku pravil kantor kdesi, třepaje ho za pačesy.
Za svých studií se začal zapojovat do veřejného života. Stal se radikálním zastáncem českého národa, a ve snaze šířit jeho myšlenku se rozhodl pro povolání, ve kterém mohl podle svého mínění nejlépe působit na lidi. Vstoupil tedy do kněžského semináře. Dlouho tam ovšem nevydržel. Katolická církev na něj zapůsobila dojmem protičeské, promonarchistické a celkově zpátečnické instituce. Karel Havlíček byl až do konce života jejím velkým kritikem a odpůrcem.
Farář dělá z chleba a vína pro duše selské tělo a krev: sedlák dělá tělem a krví pro tělo kněžské víno a chléb.
Podobným vývojem prošel i jeho vztah k Rusku. To navštívil v roce 1844, přijel tam pln nadšení, ovlivněn ideály panslavismu a slovanské vzájemnosti. Vrátil se z něj zklamaný. Deziluze ze zaostalé země a absolutistického režimu způsobila, že panslavistické myšlenky zcela zavrhl. Dalším důsledkem jeho cesty pak bylo jeho první významné dílo: cestopisně-kritické Obrazy z Rus.
V Evropě se ztratil
před dvěma sty lety – český král,
žádá se uctivě,
by ho, kdo ho najde, – odevzdal
v Petěrburku Mikuláši cáru,
dá mu za to bečku kaviáru.
Ani po dvojím zklamání ovšem nezanevřel na myšlenku českého národa. Našel si nové povolání, ve kterém ji mohl šířit. Stal se novinářem. Působil v několika novinách, později začal vydávat vlastní. Pro svůj přístup nejen k národní otázce, ale i k mnohým vadám Rakouské vlády se často dostával do konfliktů s úřady. Často mu byl zabavován náklad jeho novin a dřív nebo později bylo jejich vydávání zcela zakázáno. Havlíček obvykle reagoval založením jiných. Takto vydával několik obsahově podobných periodik s různými názvy.
Nechoď, Vašku, s pány na led,
mnohý příklad máme,
že pán sklouzne a sedlák si
za něj nohu zláme.
Nedílnou součástí Havlíčkových novin byly přílohy, kde publikoval své satirické práce, včetně slavných epigramů. Tyto básně později vydané knižně pod lakonickým názvem Epigramy. Z dnešního pohledu jsou nejdůležitější složkou jeho novinářské tvorby. Tyto epigramy dělil na pět kategorií, podle toho, zda v nich zesměšňoval církev (epigramy církvi), Rakouskou vládu (epigramy králi), poměry v české společnosti druhé fáze národního obrození (epigramy vlasti) a na její kulturní scéně (epigramy múzám) či obecné lidské vlastnosti a nedostatky (epigramy světu).
Kýž ti Pán Bůh za tvých houslí zvuky
místo dvou dát ráčí čtyry ruky.
To ti přeju k svátku srdcem, duší,
bys si mohl hraje zacpat uši.
Neváhal kritizovat ani ostatní vlastence a literáty. Jeho spory s Josefem Kajetánem Tylem o pojetí vlastenectví v literatuře přerostly až do osobní zášti. Přesto položily základ české literární kritice. Karel Havlíček Borovský odmítal Tylovo demonstrativní vlastenectví, doprovázené často nízkou uměleckou hodnotou díla. Naopak jako první docenil Máchův Máj, dílo založené na lidské tragédii a rozervanosti, ve kterém je láska k vlasti přítomna spíše na pozadí. Tento přístup připadal většině obrozenců málo národní, ačkoli odpovídal dobové tvorbě vyspělých evropských literatur.
Věčná vaše píseň: "Jaká slast
milovati českou vlast!" –
Má-li však mít z vaší lásky zisku,
nedávejte písně své do tisku.
Největším protivníkem mu ovšem byla Rakouská vláda. Po zostření poměrů, následku revolučního roku 1848, byl Karel Havlíček Borovský v roce 1851 zatčen a bez soudu deportován do Brixtenu. Toto samo o sobě malebné Alpské městečko se Havlíčkovi stalo vězením, ve kterém byl izolován od českého společenského a kulturního života, domova, přátel a zpočátku i od rodiny. Tato kombinace fyzického dostatku a psychického strádání se ukázala být výhodná pro jeho pero, v Brixtenu napsal svá největší díla, osobněji laděné Tyrolské elegie, zdánlivě nevinnou, ve skutečnosti jedovatou báseň Král Lávra, a nejkritičtější, byť nedokončený, Křest svatého Vladimíra.
Bodne-li tě žihadélkem včela,
vlož na ránu hned
její vlastní med;
bodne-li tě epigramská střela,
vlož na ránu – prostředek máš jistý –
chumáč vlasů z epigramatisty.
Naopak Havlíčkovo zdraví se v Brixtenu rapidně zhoršilo. Celá rodina onemocněla tuberkulózou. Zhoršené zdraví bylo pravděpodobně důvodem, proč byl básníkovi povolen návrat domů. Domácí prostředí ovšem zhoubnou nemoc nezastavilo. Tuberkulóze podlehla nejprve jeho žena, a pak i on sám. Nebylo mu ani pětatřicet let. Čeští vlastenci ho začali považovat za mučedníka, a jeho pohřeb neměl daleko k politické demonstraci.
