tričko
příběh
úvod

EDUARD INGRIŠ

Dobrodružství je můj byznys

Život Eduarda Ingriše byla parádní jízda se vším všudy. A s nadsázkou jedné bláznivé filmové komedie by jsme mohli říct, že splňovala všechny znaky „italské jízdy“. Nepotřebujete zrcátka, ani brzdový pedál, ale zato musíte řádně šlapat na ten plynový.

Eduard Ingriš se narodil roku 1905 poblíž Slaného ve středních Čechách. Už od dětství projevoval malý Eduard muzikální talent, který později byl jeho hlavním zájmem během dospívání. Eduard IngrišBudoucí skladatel sice začal vysokoškolská studia na respektované Karlově univerzitě, ale už zakrátko vycítil, že pro něj je vhodnější studium umění a přestoupil na Pražskou konzervatoř. Po studiích v samostatném Československu odstartoval Eduard Ingriš velmi úspěšnou uměleckou kariéru. Pražská divadla uváděla Ingrišovy operety, z nichž nejúspěšnější, Rozmarné zrcadlo, dosáhla 1600 repríz. O jeho písničky usilovaly všechna tehdejší gramofonová vydavatelství. Koneckonců, dodnes je slavná píseň Temně hučí Niagára. Písnička poprvé zazněla v operetě Trampské milování a zpívala ji Ljuba Hermanová. Eduard Ingriš se přátelil s esy pražské umělecké scény, Jiřím Voskovcem, Janem Werichem, Karlem Hašlerem nebo třeba Jaroslavem Ježkem. Jak vidno, a jak se později potvrdí i ve světě, slavné osobnosti se osudu Eduarda Ingriše nijak nevyhýbaly. Tisíce písní, stovky operet a několik knih je umělecký počin, který by další řadě lidí vystačil na celý život. Ne tak trampské a dobrodružné duši Eduardy Ingriše. V roce 1947 vyráží Eduard na cestu do Jižní Ameriky. Je mu 42 let a životní příběh vlastně teprve začíná.

Často se uvádí, že Eduard Ingriš předvídal komunistický převrat a proto odjel. Asi je to i pravda, ale pro cestu samotnou se Ingriš rozhodl už během druhé světové války. Chtěl najít místo na zemi, kde se lidé nezabíjejí. Během cesty u nás proběhl převrat, Eduard Ingriš se stal nechtěnou osobou z komunistického státu a jeho pas pozbyl platnost. Český přistěhovalec se nemohl usadit v Brazílii ani Argentině a přemístil se do Peru. Zde působil u národního orchestru a živil se také fotografováním. Eduard Ingriš natočil řadu filmů, některé v pozici kameramana, některé sám produkuje. Svou kamerou si prohlédl například Johna Wayna. Název jednoho z filmů nám posloužil pro název příběhu. Nadále skládal, a píseň Peru me amor věnoval manželce peruánského prezidenta Marii Delgado-Odríové. Úsměvné je, že tímto počinem si Eduard Ingriš zkrátil několikaletou čekací lhůtu na peruánské občanství.

Jak jsme již napsali Eduard Ingriš fotil. A úspěchy fotografických výstav jej seznámily s Thorem Heyerdahlem. Bájný norský mořeplavec si u Eduarda Ingriše objednal fotografickou zakázku, ale především jej motivoval a podporoval v následovnictví. Výsledkem bylo, že náš krajan dvakrát zopakoval plavbu na voru z Jižní Ameriky do Polynésie. Nově postavený balzový vor pojmenoval po posvátné květině Inků Kantuta. Cílem opakování plavby byla podpora samotnému Heyrdalovi a podání důkazu, že úspěch Kon-tiki nebyla náhoda. S lehkou nadsázkou se dá říct, že prvá plavba byl i sociální a vztahový experiment, protože na rozdíl od světově slavného nora Eduard Ingriš vzal do posádky ženu. A sice Natalia Mazuelos. Ani Heyerdahl nevěřil v bezkonfliktní tříměsíční plavbu tři můžu s jednou ženou. Výprava do cíle nedoplula. Nicméně problém nebyl v Natalii. Vor, respektive jeho navigátoři, dvakrát zabloudili. Poprvé k ostrovu s Ekvádorskou věznicí, zde Ekvádorci pomohli, a podruhé do obrovského mořského víru o průměru jednoho tisíce kilometrů. Mořské proudy byly nad síly plavidla a uvěznily jej na dlouhých 92 dnů, než dorazila záchrana v podobě dvou amerických válečných lodí Greenville Victory a Rehoboth. Neúspěch paradoxně přinesl posádce slávu a cestu z letiště mezi špalíry diváků. Něco podobného potkalo i astronauty Apolla 13.

Druhá plavba už dorazila k cíli. Čistě mužská posádka ale určitě nebyla lepší volbou. Dva její členové se psychicky zhroutili z náročnosti plavby, Eduarda Ingriše se pokusili otrávit a posléze vor tajně opustili na záchranném člunu. Obrovský rozdíl oproti Natalia Mazuelos, která si během uvěznění v tichomořském víru sama aplikovala injekce proti nemoci.

Píše se rok 1959, životní osud Eduarda Ingriše je plný událostí, ale zdaleka ještě nekončí. Například během natáčení filmu Stařec a moře se seznámil a blízce spřátelil s Ernestem Hemingwayem. Eduard Ingriš se oženil s krajankou Ninou Karpuškinovou. Manželka byla o 26 let mladší a traduje se, že jí novomanžel svůj skutečný věk prozradil až ve svatební den. Společně přesídlili do USA, kde Eduard pracoval pro Holywoodská filmová studia. Jeho doprovodná hudba k filmu The galant one byla navržena na Oscara. A natáčení jej opět seznámilo s řadou hollywoodských superstar, uveďme alespoň Marilyn Monroe. Štěstěna a dobrodružství Edurada Ingriše milovaly. Celou řadu událostí v jeho životě jsme přeskočili, namátkou jen napadení pumou v brazilském pralese a následnou falešnou zprávu o úmrtí. Nebo návštěvu ostrova s potomky námořníků z lodi Bounty, odmítnutí místa v posádce expedice Ra či třeba Hawaiský linkový let, kterého se zmocnili únosci. A mohli by jsme pokračovat třeba blahopřáním k narozeninám od prezidenta spojených států Ronalda Reagana. Uvádět by se daly další příhody a příběhy, nebo třeba knihy a filmy. Český dobrodruh se od roku 1947 domů do Čech nikdy nevrátil. Zemřel v roce 1991 v Kalifornii. Život Eduarda Ingriše byla jízda, kterých na světě není mnoho.

tričko Eduard Ingriš
tričko Eduard Ingriš